ROMOVÉ, SINTI… Jeden z posledních svobodných národů, který dokáže jít vlastní cestou a drží se svých tradic. Zavlečení kdysi Turky a Peršany z Indie do Evropy, poznali tu většinou jen pronásledování a bídu. Žít v jejich blízkosti znamená poznat také jejich jazyk a zvyky, které jsou jim vlastní. Kolik je však takových, kteří se tohoto kroku odváží? Patří k nejstarším národům obývajícím tuto planetu, a kultura, z které pocházejí, byla úzce spojena s životem v přírodě. Nezavinili války, nestavěli koncentrační tábory pro jiné a nepoškodili své životní prostředí v takovém rozsahu, jako to umíme my. Nežijí pro sotva dosažitelné cíle, ale svůj život prožívají na cestě, která k těmto cílům může vést.

Pět tisíc let psaného jazyka (sanskrt) patří k jejich genetické výbavě stejně tak jako všechny jejich dobré nebo špatné vlastnosti.

Pohybové a hudební nadání, manuální zručnost, senzibilita a individualizmus jsou důkazem staré kultury. Přesto, že se jejich tradice a životní názory nikdy s naší kulturou plně nespojí, mohou se k sobě přibližovat a tím i navzájem obohacovat. Přiblížit se k romské kultuře z naší strany neznamená však umět se nad ní jen sklonit.

Národ, který se Romům vyhýbá, není sám o sobě svobodný.

Roman Erben, designer a malíř

 

 

 

Mária Kvetanová-LAUR: NÁDEJ

V dňoch,
keď padá smútok na krajinu
v temných mrakoch beznádeje,
na obzore sa motká
žobrák
zvaný Nádej.
Krivká si on pomaly,
opiera sa o bakuľu,
na pleciach nesie
batôžtek želaní,
čo mu do neho naznášal
národ.

Má modré oči jasného neba
na perách bolestný úsmev
a kráča smelo,
aj keď nohy,
stŕpnuté nohy
znavené sú
z ciest
po svete.

Prichádza k nám,
aby sa usmial,
vyžehlil vrásky
nás všetkých,
tých,
čo si už idú zúfať,
tých, čo hľadajú
stebielko trávy
v púšti
prázdneho života.
Chce oprieť ten pohľad nebies
na trápenie matiek,
čo ako Mária
v objatí držia
svoje mŕtve deti...
Chce im ich oživiť,
chce im ich osláviť,
zdvihnúť do výšin tých hrdinov,
aby celkom nestratili
pevný bod života,
o ktorý sa opierali
a stále opierajú...

Ten žobrák Nádej
sa motá
v daždi bez konca,
prediera sa slovami štátnikov,
medzi slovami,
čo neutešia nikoho.

Nádej sa skrýva
za prestrieľanú hruď
i tvár...
skrýva sa za tých
klesajúcich,
krvácajúcich,
odchádzajúcich od nás..

Žobrák Nádej príde ku každému
a pýta si otvoriť ruku,
otvoriť oči,
príde a hovorí,
že je tu
a teraz
v horkej zmesi pocitov
nás všetkých.

Utiahne sa do kúta ulice,
stanice vlakov,
na lavičku hanby v parku,
aby odvšadiaľ
mával ľuďom v ústrety
s bielou šatkou,
aby ho celkom neodbili
v jeho chudobe a pokore,
aby mu pomohli vstať,
keď už nevládze,
aby ho zaviedli tam,
kde mu nedovolia umrieť,
kde ho uložia do postele,
uchlácholia,
vezmú za ruku
a povedia:
"Raduj sa, ty žiješ,
si s nami,
ty zomrieš celkom posledný,
lebo ty si Nádej!"

Paríž, 28. marec 2018