Rozhovor s paní Klárou Vítkovou Rulíkovou na serveru Ona.Dnes.cz vzedmul ve vodách českého internetu vlnu vášnivých debat. Zakladatelka Klubu dvojčat a vícerčat (KDV) hovoří mimo jiné o soukromých záležitostech rodiny, osočuje ji z plýtvání jídlem, z neschopnosti zavést funkční systém péče o děti, ústící až ve tvrzení, že by bez její přímé pomoci hrozilo rodině odebrání dětí státem. Závažnost těchto výroků podnítila potřebu získat vyjádření druhé strany, oslovili jsme tedy přímo matku paterčat, Alexandru Kiňovou. K rozhovoru byla pozvána i Petra Dobiášová, tréninková pracovnice, která do rodiny začala docházet jako zaměstnankyně KDV takřka hned po narození paterčat a celou historii tedy zná z bezprostřední blízkosti.

Alexandra Kiňová (AK) se do hovoru zapojovala jen velice zřídka. Rozhovor se tedy opírá především o vyprávění a interpretace Petry Dobiášové.

Pro www.romea.cz vedly rozhovor Adéla Gálová a Jitka Votavová.

Původně jste na rozhovor s paní Klárou Vítkovou-Rulíkovou, který vyšel na Ona.Dnes.cz, nechtěla reagovat. Nakonec jste přistoupila na to, že se zúčastníte spolu s paní Petrou Dobiášovou. Co vás k tomu přimělo?

AK: Upřímně doufám, že tento rozhovor pomůže osvětlit některé nepravdivé věci, které se objevily v rozhovoru s Klárou. Zároveň v běhu péče o děti jsem nestíhala odepsat všem, kteří nám poslali přání a hezké dopisy. Rozhodně to nebylo kvůli tomu, že bych si jich nevážila. Takže i touto cestou bych chtěla ještě jednou moc poděkovat. Všem a za každou maličkost, protože jsem takovou pomoc vůbec nečekala. To, co jsem dostala pro děti - oblečky, kočárky, hračky - je neuvěřitelné a beru to jako doklad toho, že na světě je spousta hodných lidí.

Natáčení dokumentu o paterčatech začalo už během vašeho těhotenství. Jak se vlastně domlouvalo?

AK: Do porodnice za mnou přišla Klára Vítková Rulíková a nabídla se mi, že mi pomůže. Pak přišla s nápadem, že by bylo hezké, kdyby to bylo celé zdokumentované. Byla to tedy její iniciativa. Štáb za mnou pak dorazil do porodnice - původní plán byl, že se bude natáčet pár let, nakonec se to ale vyvinulo do téhle podoby. Já jsem do toho šla, abych měla památku pro děti. Sami jste viděli, jak to dopadlo. Dál to nebudu komentovat. Vyjadřovat se k tomu můžu případně, až budou děti starší a situace se trochu uklidní.

Natáčení vyvolalo vlnu zájmu o vaši rodinu, ale ne vždy to byly příjemné zážitky. Především na internetu se objevovaly i hodně nenávistné příspěvky od cizích lidí. Dostáváte dodnes oba typy reakcí? Podpůrné i nenávistné?

AK: Ano, to je asi přirozené, vztahuje se to asi na všechny “celebrity” - za kterou se ovšem nepovažuji, snažím se si to nebrat k srdci. Radši to už nečtu. Jsem ráda za hodné lidi, kteří tu nepochybně jsou a dokazují to.

Jak jste se, Petro, vlastně s rodinou paterčat seznámila?

PD: V září 2013 jsem jim nesla balíky s oblečky na děti, vybrané v rámci sbírky pro paterčata. Děti byly prostě nádherné a atmosféra nabitá láskou. Už v době Sašina těhotenství jsme v rodinném centru promýšleli možné způsoby pomoci. Saša s Tondou tenkrát bydleli v 1 plus 1, nejprve byl tedy na pořadu dne větší byt. Dále vyšlo najevo, že rodina má ze zákona nárok pouze na jednu pečovatelku, což je na takto velkou rodinu nedostatečná péče. Navrhovali jsme, aby město financovalo jednu pečovatelku ze svých prostředků. Město nejprve souhlasilo a rodina s tím tedy mohla od začátku počítat. Následně začalo rodinné centrum zřizovat sbírku materiální pomoci, která pokračuje i dnes. V rámci částečného úvazku v Rodinném centru Milovice mi bylo nabídnuto, jestli chci pomáhat přímo v rodině paterčat. Tak jsem se tedy dostala až k Saše. Pod RC jsem k paterčatům chodila od konce září do prosince 2013 každý pátek na 4 hodiny. Musím zdůraznit, že k dětem jsem se opravdu nabídla sama a nikdo mě nepřemlouval. Chtěla jsem pomoci rodině v těžké situaci. Bylo evidentní, že péče o novorozené děti je tak náročná, že pokud tam bude jen jedna pečovatelka, je to nezvladatelné.

Pak jste dostala nabídku pracovat v rodině paterčat od Klubu dvojčat a vícerčat, které vede paní Klára Vítková-Rulíková?

PD: Klára Rulíková mezitím dostala peníze z grantu na zaměstnání někoho, kdo by s dětmi vypomáhal ještě navrch k pečovatelské službě, která na ně dle zákona nesměla téměř sáhnout. A vzhledem k tomu, že mezi mnou a rodinou už proběhla dobrá zkušenost, dostala jsem od paní Rulíkové pracovní smlouvu na půl úvazku od 1. října 2013. S rodinou jsem si domluvila typ pomoci a že pomoc potřebují nejvíc v době, kdy už nechodí žádná pečovatelka, tedy mezi 19. a 21. večerní. Tou dobou totiž bývali Saša s Tondou doma na děti úplně sami. Tony zůstával u babičky, aby se v klidu vyspal a ráno vstal do školky. Služby jsme pak domlouvali tak, abych vykrývala pečovatelskou službu nebo abych pomohla Saše se po náročných nocích tzv. “dospat”.

Znala jste se s paní Klárou Vítkovou-Rulíkovou už z dřívějška?

PD: Osobně ne, i nástup do rodiny pod hlavičkou jejího Klubu dvojčat a vícerčat se řešil pouze telefonicky. Paní Rulíkovou jsem viděla poprvé asi až týden poté, co jsem už měla smlouvu. De facto nevěděla, koho zaměstnává. Stačilo jí, že se za mě zaručila kolegyně. Poprvé jsem ji viděla až při některém z natáčení, asi na 5 minut, což je ostatně v dokumentu vidět.

Můžeme si tedy říct, jak to v rodině s paterčaty vlastně běžně probíhalo? S pěti miminky to asi nebylo zrovna jednoduché. Jak to vypadalo zpočátku přes den?

PD: Péče o děti byla vážně náročná. Děti se krmily po 3 hodinách. Mezi každým krmením musela Saša odstříkat mateřské mléko. Pečovatelky nesměly připravovat ani Sunar, takže ho připravila Saša. Mezitím se děti na přeskáčku budily a usínaly, žádaly si pozornost, použitých plen bylo denně nepočítaně, stejně tak mokrých bodýček, dupaček a látkových plen na krmení. Zapnout pračku a sušičku pečovatelky nesměly, přitom denně bylo potřeba vyprat 5 plných praček prádla. Krmení jednoho dítěte trvalo minimálně 15 minut. Přebalovat děti nebo se jich jakkoli dotknout mohly pečovatelky pouze pod dohledem někoho z rodiny. Jít s dětmi na vycházku nešlo bez mužské pomoci – trojkočárek neprojede dveřmi, musí ho vynést, pět dětí v korbičkách taky něco váží. Otec jezdil do práce, vracel se kolem páté a staral se pak až do jedné v noci. Přes den zůstávala Saša doma jen s jednou pečovatelkou na celou domácnost a měly tam 6 dětí, které neustále potřebovaly nějakou péči. Pětiletý Tony taky vyžadoval pozornost rodičů. Teprve když jsem nastoupila já, mohla jsem začít dělat věci, které pečovatelská služba dělat nesměla: sahat na spotřebiče, připravovat Sunar, pomoct při třídění darovaných oděvů a hlavně být Saše oporou.

Rodiče se asi taky moc nevyspali.

PD: To bylo naprosto zřetelné od prvního okamžiku, kdy jsem nastoupila. Za jednu noc proběhla 3-4 krmení. Saša odstříkávala mateřské mléko, což vždy trvalo celou hodinu. Každé krmení zahrnovalo umytí a sterilizaci lahviček, která sama o sobě trvala čtvrt hodiny. Následovala příprava převařené kojenecké vody, která nesměla být z vodovodu, neboli barely vody, které rodina sháněla a kupovala a někdo je musel dotáhnout domů. Dále dávkování Sunaru, které se muselo dodržet - nezapomínejme, že šlo o předčasně narozené děti … To bylo ale to nejmenší. Následovalo krmení, které bylo spojené s přebalováním, každé dítě pilo minimálně 15-20 minut, odříhlo si, a teprve potom proběhl pokus o uložení ke spánku. Celý tento proces si vynásobte počtem dětí. Když jsem u nich byla na své úplně první “noční službě”, byl to pro mě šok. Myslíte si, že stačilo uložit děti a byl 2 hodiny klid? Ani omylem. Za celou noc jsem si nesedla ani na 2 minuty. Do všech těch nutných příprav se neustále nosily děti, které se na střídačku budily. Jakmile se vzbudilo druhé dítě, a byl alespoň přibližně čas krmení, musela jsem chtě nechtě vzbudit Sašu, jinak hrozilo, že do pár minut budou vzhůru všechny a jídlo nebude připravené. Saša za celou noc naspala s přestávkami tak 3-4 hodiny. Pokud byly děti mrzuté, stávalo se, že nespala téměř vůbec.
A Tonda vstával v půl 4 ráno do práce, po třech hodinách spánku, a vracel se kolem 5 odpoledne. S ředitelkou RC Lídou Šimkovou jsme si říkaly, že to dlouhodobě nemůžou vydržet, že je to na zhroucení.

S čím jste do rodiny paterčat nastupovala?

PD: Když jsem v říjnu 2013 nastoupila, bylo předem zjevné, že zapotřebí budou 2 pečovatelky zároveň, jedna opravdu nestačí. Cílem bylo mít přes den 2 pečovatelky a na noční alespoň jednu. Vypukl ale kolotoč, jaký si nikdo nedovede představit. K těm stávajícím každý den přišla nová pečovatelka. Během jediného měsíce jsem napočítala 20 různých lidí! Nikdo z rodiny se k tomu ale nemohl vyjádřit: buď chcete pomoc, když ne, máte smůlu. Kdybyste viděli, jak reagovaly děti! Děti pak už byly úplně neurotické, neustále brečely. Dodneška nechápu, jak to vůbec někdo mohl dovolit. Spousta pečovatelek odpadla sama, spoustu nepřijaly děti. Mnoho z nich jsme museli každý den zaučovat základním věcem. Neměli jsme vůbec přehled, kdo kdy přijde, jak dlouho tam vydrží. Od října začaly občas vypadávat noční služby, víkendy byly pokryté jen částečně, později pak vůbec. Každý den máte v domácnosti cizí lidi, o kterých vůbec nic nevíte, musíte s nimi 12 hodin vydržet, musíte jim svěřit svoje děti.

Měla jste představu, jak to řešit?

PD: Koncem října jsem se zúčastnila schůzky na krajském úřadě. Chtěla jsem, aby se vytvořil stálý tým pečovatelek, dvě přes den, minimálně jedna na noc, aby Saša měla k dispozici rozpis služeb týden předem a dostávala včas informace, které se jí týkají. A samozřejmě aby bylo respektováno soukromí rodiny! Pečovatelky sepisovaly zápisy, ke kterým neměla matka přístup. Na návrh vytvořit stálý tým mi bylo ale už na schůzce doslova řečeno: “Na stálý tým zapomeňte.” Nakonec nicméně v listopadu opravdu vykrystalizoval tým 8 lidí, všichni si sedli, pečovatelky mezi sebou, s dětmi i s rodinou, tahle pohodička ale trvala sotva tři týdny. Pak ale pečovatelská služba přišla s tím, že se bude upravovat individuální plán, a zase se tam začaly točit různé osoby. V listopadu pak doplnila můj poloviční úvazek Dáša, další terénní pracovnice zaměstnaná pod KDV. Musím říct, že její přítomnost rodině opravdu hodně pomohla.

Zdravotní stav Saši nebyl během posledního roku a půl vždy dobrý. Je to patrné i v dokumentu. Co se dělo?

PD: Ano, už čtyři měsíce po porodu začaly vypadávat pečovatelky. Stačilo dvakrát, aby nebyla zajištěna pečovatelská služba, a Saša začala mít problémy s bolestivými záněty v prsou. První přechodila, ten druhý už ne. Domnívám se, že to byl následek nedostatku rukou, které by Sašu zastoupily při péči o děti v době, kdy odsávala mléko. Nebylo v lidských silách, aby Saša stíhala všechno, takže odsávání z prsou šlo několikrát stranou a zánět byl na světě. Sašu musela nakonec v listopadu kvůli tomu odvézt sanitka a následně musela přestat kojit.

Saša bojovala také s kýlou.

PD: Na začátku roku 2014 dostaly děti neštovice, byly neustále vzhůru, pořád plakaly a bolelo je celé tělíčko. Během nočních jsem musela tehdy budit nejen Sašu, ale i Tondu. V tu dobu pomáhal ještě víc než obvykle a musel na čas zůstat doma na nemocenské, protože v zaměstnání pracuje s potravinami. Do toho jsme zjistili, že u Saši propukla kýla. Neustále nosila děti a břišní stěna po tak náročném porodu byla hodně oslabená. V únoru musela tedy na operaci. Už před tím bylo jasné, že zvedání a nošení dětí je pro ni hodně bolestivé. Natož po operaci. Takže bez pomoci Tondy bychom to tehdy určitě nezvládli.

Poskytla pečovatelská služba v takto krizovém okamžiku větší pomoc?

PD: Naopak. Pečovatelská služba tehdy zřejmě pojala pocit, že když je Tonda na nemocenské a snaží se v mnohém Sašu po operaci zastoupit, rodina už asi tolik pomoc pečovatelek nepotřebuje. Neumím si jinak vysvětlit skutečnost, že pečovatelská služba začala v takové situaci postupně pečovatelky zase odebírat. Přišla třeba jedna pečovatelka na den, večer už nepřišel nikdo. Na schůzkách se zástupci pečovatelské služby neustále padalo, že je to Kiňových rodina, ať se stará babička, ať se zapojí bratři paní Kiňové, kteří předtím dítě sotva drželi v ruce a podobně.

S tím ale zdravotní komplikace Saše neskončily. V současné době ji čeká další operace. Co to pro rodinu znamená?

PD: Klára zaměstnala dvě nové terénní pracovnice. Obě jsou Jany, proto jsme jedné začali říkat velká a druhé malá Jana. V září nastoupila do rodiny tedy velká Jana, v říjnu pak ještě malá Jana. Obě dvě vypomáhají s dětmi. Rodina tak získala jistotu, že o děti bude postaráno nejen v době, kdy Saša měla nastoupit koncem listopadu na operaci, ale i po celou dobu rekonvalescence, která má trvat nejméně do března 2015. Do té doby nesmí Saša děti vůbec zvedat. V průběhu roku 2015 ji čeká operace ještě jedna. Tondovi se splnil sen a mohl alespoň v říjnu a začátkem listopadu opět nastoupit do práce.

Paní Vítková-Rulíková v rozhovoru tvrdí, že se v rodině hrozně zklamala, a že jí došlo, že jde vlastně o otázku romské mentality …

PD: Nemám opravdu pocit, že by to byla otázka “romské mentality”. Často se mě ptali, jestli mi nevadí, že pracuji u Romů. Jestli prý jim tam dokonce i uklízím! Říkala jsem: jak jako, jestli pracuji u Romů? Pracuji snad především u paterčat!

Z rozhovoru s Klárou Rulíkovou vyplývá, že u paterčat vlastně byla skoro denně ...

PD: Vůbec ne. Co jsem tam byla já, tak většinou přijela jen s doprovodem kamer. Víte, kolikrát jsem ji v životě viděla? Na to, že je to můj zaměstnavatel, jsme se viděly párkrát při natáčení, teprve po roce jsem si s ní domluvila hodinovou schůzku bez kameramanů či přítomnosti kohokoliv dalšího.

Jak je to s vyhazováním jídla, ze kterého rodinu osočila paní Vítková-Rulíková?

PD: Ze začátku nebyl čas vařit, jídlo nosila babička. Když v listopadu nastoupila Dáša, měla Saša víc času na vaření. Dnes se vaří denně. Většinou se jídlo hned sní, zbytky putují do lednice a dle potřeby si je každý ohřeje. Žádné velké plýtvání v tak velké rodině opravdu nehrozí. Naopak.

Klára Vítková-Rulíková dává mj. do souvislostí vyhazování jídla se zanedbáváním, které může potenciálně ústit až v odebrání dětí. Hovoří o tom v pasáži, kde se zmiňuje, že je třeba hlavně změnit Sašu.

PD: Ano, to vtloukala do hlavy i mně, že mám Sašu vychovávat. Saša si od počátku uvědomovala, že je potřeba zavést režim dne, ten se ale musí odvíjet od potřeb miminek. Teprve, když dospějí do určité fáze vývoje, můžete je začít posouvat tak, jak potřebujete. Vedla si přesné záznamy o každém dítěti zvlášť - kdy jedlo, kolikrát vykonávalo potřebu, kdy dostalo jaké léky atd. Měla přehled kolikrát denně jaké dítě spí. Postupně celou domácnost vedla k tomu, aby se děti naučily jíst a spát v určité hodiny. Dnes už je režim pevně nastolený, každý v domácnosti včetně dětí ví, v kolik hodin co rodinu čeká. Při tak velkém počtu lidí to ani jinak nejde.

Další argument, který se objevuje v rozhovoru s paní Rulíkovou, je náznak, že rodina paní Kiňové je “dobře známá” sociálnímu úřadu. Neboli implikuje dojem, že už dříve se vyskytovaly nějaké problémy. Reakce z odboru paní Marksové-Tominové ovšem zněla: “s rodinou žádný takový problém není.”

PD: Není a nikdy ani nebyl. Začátkem ledna jsem hovořila s paní Kuchařovou ze sociálky v Lysé nad Labem - rodinu zná už přes 20 let, protože za ní kdysi přišla Sašina maminka, která potřebovala jednak materiální pomoc - oblečení pro děti apod., jednak se poradit ohledně vypisování formulářů. Paní Kuchařová jednoznačně potvrdila, že s rodinou nikdy žádné problémy nebyly. A není divu, jak znám Sašinu maminku, je sice občas výbušná, ale pro rodinu dýchá a dětem podřizuje vše. 

Klára Vítková-Rulíková v rozhovoru na Ona.Dnes.cz hovoří i o tom, že mnohé pečovatelky odešly kvůli dusné atmosféře v rodině. Jak jste to vnímala vy?

PD: Rodina neměla vůbec šanci si vybrat člověka, kterého by sama chtěla. Představte si, že je v bytě neustále někdo cizí. Nemáte žádné soukromí, do toho občas nemocné děti a zdravotní problémy Saši. To na klidu moc nepřidá. Na jaře 2014 to už ale nebylo naštěstí v takové míře jako v říjnu předchozího roku. Některé pečovatelky byly naprosto úžasné a rodina byla za ně moc vděčná. Přesto se občas objevil někdo, kdo tam vůbec neměl co dělat.

Máte na mysli ten incident, který skončil fackou?

PD: Ano. Nová pečovatelka, která byla poslaná víceméně čerstvě z úřadu práce, byla v domácnosti jen pár hodin a nechala spadnout jedno z dětí ze sedačky na zem. Saša a druhá pečovatelka ji několikrát upozorňovaly, že se děti už umí samy přetočit a odstrčit, že je potřeba je hlídat. V okamžiku, kdy šly pro nachystané věci na procházku, dítě spadlo. Paní nechala plačící dítě na zemi a vůbec si ho nevšímala. Když pak babička zjistila, co se stalo, bouchly jí po tom všem nervy. Druhá z pečovatelek, která dochází do rodiny od začátku, sama řekla, že už by jí nemohla věřit … Přesto bylo reálné, že by tato žena znovu měla v rodině službu.

Takže pokud přišla pečovatelka, která rodině nesedla, bylo na ní třeba vidět, že je úplně nezkušená, nebylo možné požádat o výměnu?

PD: To nešlo, rodina ji ve své domácnosti a u svých dětí musela strpět. Občas bylo znát, že některou pečovatelku nepřijaly děti. To pak byly celý den neklidné, plakaly. Ani tehdy nemohla Saša s Tondou říct, že tu ženu u sebe a dětí nechtějí. V takovém případě by to znamenalo obrovský problém v pokrytí dalších služeb pečovatelské služby. Náhradu by za ni neposlali a nepřišel by tím pádem nikdo. Kolikrát se stalo, že některé pečovatelky nevěděly, co s těmi dětmi mají dělat. Musely jsme je kontrolovat a upozorňovat, aby děti třeba ještě přebalily nebo že něco dalšího opomněly.

Co se dělo potom, co došlo k incidentu mezi babičkou a pečovatelkou?

PD: Nějaký čas se nic nedělo, ale k 31.březnu 2014 najednou oznámili, že s pečovatelskou službou tak, jak byla do té doby poskytována, končí a pečovatelky budou chodit výhradně podle zákona jen na úklid, už ne na pomoc s dětmi. Bohužel ze zdravotních důvodů ukončila v polovině dubna pracovní poměr také Dáša. Od konce dubna jsem byla vedle rodičů a babičky s dědou na pomoc k dětem jediná a ještě jen na půl úvazku. Vše ostatní kolem dětí musela plně zastat rodina.

Zvládala rodina s paterčaty fungovat i bez pomoci okolí?

PD: Od dubna do srpna ukázali, že to Saša a Tonda s pomocí babičky, dědy a bratra zvládnou. Z pečovatelské služby chodily pečovatelky na 3 hodiny dopoledne a 1 hodinu večer pomoci s úklidem a hlavně žehlením. Dodnes to funguje tak, že pečovatelka vytře v kuchyni, vyluxuje v dětském pokoji, umyje nádobí, vyžehlí a pokud zbude čas, může pomoct třeba nakrájet brambory, vařit ale nesmí. Já jsem v té době chodila pouze dvakrát týdně na noční. To byly jediné dvě noci, kdy se v týdnu mohla Saša s Tondou alespoň trochu vyspat. Když jsem si se Sašou například domluvila, že budu mít tři neděle v červenci dovolenou, rodina fungovala pouze s pečovatelkou na úklid úplně sama a skvěle. Najeli na svůj systém a řád a měli možnost se ujistit, že s pomocí babičky rodina péči o paterčata bez problémů zvládá. Od srpna jsem chodila pomoci s odpoledními vycházkami. Můžu zodpovědně říct, že od dubna se v rodině projevila daleko větší pohoda a klid, než když se tam střídala jedna pečovatelka za druhou, což působilo neskutečný chaos a strach, kdo zase k dětem přijde. Nebýt Sašiných zdravotních problémů, zvládli by to.

Co říkáte na poměrně častá srovnání rodiny paterčat s tím, jak fungují rodiny se čtyřčaty?

PD: V září 2013 chodil Tonda do práce a Saša byla na šest dětí doma pouze s jednou pečovatelkou. Slyšela jsem, že v rodině se čtyřčaty byli doma maminka i tatínek. K ruce měli jednu pečovatelku, což mi přijde málo. Tehdy ještě zákon umožňoval pečovatelce i přímou péči o děti. Otec prý dostával plat, jako by chodil do práce. Tento systém dnes již bohužel zákon neumožňuje. Nyní smí dle zákona pečovatelka pomáhat pouze s domácností, nikoliv s dětmi. Naštěstí se pečovatelská služba postavila problému čelem a pomáhala rodině paterčat až do března 2014 i v přímé péči o děti. V okamžiku, kdy tuto službu přestali rodině poskytovat, byl Tonda od dubna víceméně donucen pečovat o děti na plný úvazek a tudíž řešit situaci v práci střídáním neschopenek na různé nemoci dětí, svých a zejména kvůli Sašiným dvěma operacím s kýlou, příjem z nemocenské je velmi nízký.

AK: Pokud vím, tak zmíněná rodina se čtyřčaty dostala rodinný dům, my městský byt, přičemž nám prominuli kauci, za což jsme byli a jsme velmi vděční - děkovali jsme i veřejně. Vděční jsme a budeme za všechno, za každou pomoc. Od firmy z Kolína jsme například dostali kočárky – paní přišla za námi sama, sama se nabídla, byla moc příjemná a dokonce mi dala vybrat barvu, přivezla mi kočárek ukázat! To by mě ve snu nenapadlo, počítala jsem se starými kočárky, snažila jsem se držet při zemi. Když paní odešla, brečela jsem dojetím. Doslechla jsem se pak, že paní vyhrožovali atd., hrozně mě to mrzelo. Dodnes jsme s paní občas v kontaktu. Chtěla bych jí tímhle ještě jednou moc poděkovat, dala mi tehdy velkou naději.

V rozhovoru paní Vítková-Rulíková zmínila také neshody ohledně transparentního účtu, který pro paterčata zřídila pod hlavičkou Klubu dvojčat a vícerčat.

PD: V půlce prosince volala Saše kamarádka, jestli souhlasila s tím, aby Klára vyplácela mzdy terénních pracovnic z transparentního účtu. Na platy odešlo 25 000 Kč. Aniž by Klára komukoli cokoli řekla, aniž by Sašu nebo své zaměstnance varovala, že je problém s penězi na platy, a zeptala se Saši, jestli by mohla použít peníze z účtu … Takové jednání je pro mě nepochopitelné. Saša nemá od Kláry ani informaci, jestli se tam ty peníze vrátí, nebo jestli jsou nenávratně pryč.

Na co chce rodina tedy peníze z transparentního účtu použít?

PD: Důvodem, proč se Saša s rodinou rozhodla, že nebude sahat na peníze z transparentního účtu, je to, že si naprosto uvědomují, že tyhle peníze budou mnohem víc potřeba v budoucnu. Až děti nastoupí do školky, pak do školy, výdaje za léky a tak dále. Můžu to srovnat s náklady, které mám se čtyřmi dětmi, které se šplhají do ohromných výšin – dovedu si představit, jaké výdaje budou za šest dětí. V tomto rozhodnutí stojím za Sašou, protože částky budou obrovské.

Zmínila jste se o tom, že vám paní Vítková-Rulíková neprodloužila smlouvu. Byla jste na to připravená?

PD: Byla jsem v šoku. Měla jsem pracovní smlouvu formou Dohody o pracovní činnosti do konce roku 2014. Pokud by mě Klára nadále nechtěla zaměstnávat, předpokládala jsem, že by mi dala aspoň s předstihem vědět, že končím. Rok předtím mi smlouvu prodloužila, počítala jsem proto, že tomu tak bude i po novém roce 2015. Přesto jsem se jí pokoušela dovolat a napsala jsem jí také e-mail s dotazem, jak to vidí. Od druhého ledna jsem chodila do práce tak, jak jsme byli zvyklí.

To už jste byla ale nezaměstnaná …

PD: Vlastně ano. Pátého ledna přišel blesk z čistého nebe. Vedle toho, že vyšel na Ona.Dnes.cz ten rozhovor s Klárou, oznámila Klára Saše e-mailem, že jsem k 31. prosinci skončila a pokud chce, abych k nim do rodiny dál docházela, musí souhlasit s tím, že peníze na můj plat budou vybírány z transparentního účtu stejně jako u ostatních terénních pracovnic k dětem. Přičemž jedna z nich má smlouvu do konce srpna 2015, druhá má smlouvu na dobu neurčitou.

Kdy se paní Vítková-Rulíková s touto informací ozvala vám?

PD: V úterý šestého ledna mi Klára odpověděla opět e-mailem, že jsem skončila, protože Saša nechce, aby se terénní pracovnice platily z transparentního účtu. Tomuto požadavku Saši jako rodič absolutně rozumím a používat ho jako argument mi přijde jako nehoráznost.

Postup paní Vítkové-Rulíkové tedy neschvalujete, ani kdyby to mělo pro rodinu znamenat ukončení spolupráce s Klubem dvojčat a paterčat?

PD: Vím, že Sašu samotnou by hrozně mrzelo, kdyby muselo dojít k ukončení spolupráce i s oběma dalšími pracovnicemi, ale další vybírání peněz z transparentního účtu určeného paterčatům může do budoucna znamenat, že budou chybět v mnohem důležitějších chvílích. V současné době odešly další peníze na platy pracovnic. Přesto zbylé dvě zaměstnankyně dodnes neví, jak to s nimi bude dál, kdy a zda bude schválen grant na MPSV na jejich platy. Měla jsem ohromné štěstí, že jsem se za minutu dvanáct domluvila s ředitelkou Rodinného centra Milovice Lídou Šimkovou, která mě zaměstnala zpět pod Maminky dětem o.s., a do rodiny paterčat docházím dál. Jestli ale získá plat na mě je taky velká otázka.

Jak si vůbec takový skok ve vztahu mezi Klárou Vítkovou-Rulíkovou a paní Kiňovou vysvětlujete?

PD: Saša je Kláře Vítkové Rulíkové vděčná za výraznou pomoc, která od ní přišla hlavně zpočátku. Nikdo z rodiny paterčat jí neubírá zásluhy, ale jak se vše postupně vyvinulo, je smutné. Některé Klářiny kroky jsou z lidského hlediska nepochopitelné. Já, Saša i ostatní z rodiny chápou, že pomoc paterčatům je ohromná příležitost zviditelnit činnost Klubu dvojčat a vícerčat. Mediální zájem o problémy rodin dvojčat a vícerčat, které jsou legislativně bity ze všech stran, je hodně důležitý. Zákon v této podobě prostě nemůže pokrývat potřeby rodin s vícerčaty. Jestliže neumožňuje rodinám přímou pomoc v péči o děti, ale pouze o domácnost, bylo by spravedlivé, aby stát garantoval organizacím, které potřebné pracovníky zaměstnávají, že daná organizace na jejich plat dle platových tabulek mít bude. Zaměstnávat pracovnice k vícerčatům přes úřad práce na veřejně prospěšné práce za minimální mzdu je v takovýchto případech pouze krajní řešení. A netýká se to pouze rodiny s paterčaty, ale i dalších rodin s vícerčaty, např. s různými zdravotními postiženími, rodin s dvěma dvojčaty rychle po sobě aj.

Jaký máte vy osobně po roce a půl, co za paterčaty docházíte, vlastně s rodinou vztah?

PD: Patřím do rodiny. Pro děti i Tonyho jsem teta Petra. Neumím si představit, že by náš vzájemný vztah skončil jen proto, že mi Klára nedala od nového roku novou smlouvu. Zůstala bych s nimi v kontaktu i v případě, že by mě za to nikdo neplatil. Kdo má možnost nahlédnout do toho, jak tahle rodina běžně den za dnem funguje, vůbec nepochybuje, že je o děti dobře postaráno. 

Pozn. redakce: V současné době probíhá s Klárou Vítkovou Rulíkovou pouze sporadická komunikace a jen přes e-mail a z transparentního účtu zřízeného pro paterčata dál odcházejí peníze na platy pracovnic.