Po vysokoškolácích s technickým vzděláním je prý poptávka. Alespoň tak to uvádějí průzkumy v českých firmách. Jenže když má člověk jinou barvu pleti, ani diplom a vůle pracovat nepomáhá. Mladý muž, říkejme mu Luboš (redakce jméno zná, ale vyhověla jeho přání zůstat v anonymitě), ze severních Čech strávil hledáním zaměstnání dva a půl roku. Nakonec kvalifikovanou práci získal, ale snadné to rozhodně nebylo.

Vystudovat bylo jednodušší ...

Luboš pochází ze sociálně slabší, nicméně slušné romské rodiny. Oba jeho rodiče jsou vyučení, bratr má základní vzdělání a všichni stálé zaměstnání v místní fabrice. Budoucí inženýr měl však větší ambice: technické vzdělání a maturitu. Volba tedy padla na textilní průmyslovku. Učení mu šlo a během studia si ho všimla učitelka technologie, která ho přivedla ke studiu na Technické univerzitě v Liberci. Doporučila mu nanomateriálové inženýrství, prý má tento obor budoucnost a získat v něm uplatnění by nemělo být problém. To je možná pravda, ale jak se později ukázalo, ne pro každého.

Při studiu na vysoké škole si Luboš svůj handicap, že je jiný než ostatní, nijak neuvědomoval. S žádnou diskriminací se nesetkal, profesoři ho podporovali. S učením se popasoval dobře, všechny zkoušky udělal v termínu a vystudoval obor textilní materiálové inženýrství - netkané textilie a nanovlákna. Dokonce dostal nabídku k doktorskému studiu. Z finančních důvodů ji však musel odmítnout. Potřeboval už pracovat, chtěl se oženit a svou rodinu také uživit. Od firmy, která mu pomáhala s diplomovou prací, měl totiž přislíbené místo v oboru.  

... než získat práci

To však nakonec nezískal. Sliby chyby. „Několikrát se připomínal, stále ho však odbývali slovy, že to projednávají a že se ozvou. A protože jsme po roce náhodou našli na webových stránkách této firmy jeho bývalou o rok mladší spolužačku, myslíme si, že místo mého muže nakonec vzali ji,“ říká Lubošova manželka Eva. 

Stovky nabídek, odpovědí poskrovnu

Luboš se nevzdával. Podařilo se mu do této firmy nakonec nastoupit, byť jen na částečný úvazek a pouze na pár měsíců. Chtěl však zúročit léta studií, a proto hledal dál místo na plný úvazek.

Denně se hledání práce věnoval tři až čtyři hodiny, rozeslal na tři stovky životopisů s motivačním dopisem, navštěvoval firmy z oboru, i když zrovna nenabízely volná místa, odpovídal na inzeráty na pracovních portálech. Chodil se ptát do pracovních agentur. Jezdil po celé republice a nakonec byl ochotný jít i mimo obor či se za prací přestěhovat. Dělal tedy prakticky vše, co radí příručky i odborníci.

A výsledek? Žalostný. Všechny odpovědi byly téměř shodné:

Dobrý den, 
děkujeme za Váš zájem o pracovní pozici referenta kvality, ale bohužel přednost byla dána jinému uchazeči. 
S pozdravem

„Je zajímavé, že když jsem poslal životopis bez fotky, okamžitě mě pozvali k pohovoru. Ale neprošel jsem ani prvním kolem, ani přesto že jsem požadavky na danou pozici splňoval a na pohovor se poctivě připravil,“ říká mladý muž a dodává, že v prvním roce si vždy se ženou říkali: no dobře, tak byl někdo lepší.   

Ale po dvou letech odmítání už jim to přišlo podezřelé. „Dokonce i jeho spolužáci z nižších ročníků mají všichni kvalifikované pracovní pozice odpovídající vzdělání, proč tedy můj muž ne?“ posteskla si manželka. A logicky je napadaly příčiny: předsudky a rasismus. To se však těžko dokazuje. Do očí mu totiž nikdo nic neřekl. Ani nemohl. To se u nás nesmí.

Nemáte praxi, neumíte dobře anglicky, znáte příliš

Pokud už mu někdo důvody odmítnutí sdělil, bylo to převážně proto, že nemá praxi v oboru či neumí výborně anglicky. S absencí praxe má ostatně problém většina absolventů. Sehnat totiž při studiu brigádu v oboru není tak jednoduché, to by jistě potvrdili i další vysokoškoláci. 

Luboš se snažil například dostat do společnosti, která spolupracuje s univerzitou a specializuje se na výrobu strojů pro výrobu nanovlákenných materiálů, ale marně. A tak si přivydělával jako asistent prodeje na pokladně zábavního parku, čímž si sice vydělal docela slušné peníze, ale jako praxe pro budoucího zaměstnavatele taková brigáda uznatelná nebyla.

Když se stále více oslovených firem neozývalo, zkusil Luboš i personální agentury. A tam zažil snad největší zklamání. „Naslibovali mi kdovíco, prý s mým vzděláním bude pozic hodně, a nakonec nereagovali ani na e-maily, telefony, žádné pozvání k pohovoru,“ popisuje špatné zkušenosti s agenturami a dodává, že jedinou radu, kterou na své dotazy dostal, bylo naučit se nejdřív anglicky a pak hledat práci. Je pravda, že s angličtinou na tom Luboš opravdu není nejlépe. Ve škole jakž takž prošel, na vysoké ji měli jen jeden semestr a na soukromé hodiny neměl peníze.

„Jestli se v případě Luboše jednalo o diskriminaci, nedokážu posoudit, ale je fakt, že kvalifikovaných technických pozic bez dobré angličtiny v nabídkách moc není. A radil bych, nejenom Lubošovi, aby udělal ze svého nedostatku přednost. V motivačním dopise či na pohovoru by měl přesvědčivě vyzdvihnout své silné stránky, a zároveň hned na počátku ujistit zaměstnavatele, že si chce chybějící jazykové znalosti rychle doplnit. A jako bonus bych takovému uchazeči doporučil, aby ve své žádosti vyjádřil přání, aby firma organizovala pravidelné jazykové kurzy,“ říká Radim Karlach, zakladatel projektu Jistá práce.cz, který pomáhá uchazečům s komunikací při výběrovém řízení.

Na druhou stranu se ukázalo, že na některé pozice mohl být Luboš i překvalifikovaný. „Byl jsem třeba na pohovoru, kde mě i prováděli výrobou, zdálo se, že ze mě byli nadšení, jak znám pracovní postupy a tak. Už to vypadalo, že nastoupím, slíbili mi, že zavolají co nejdříve. Ale neozvali se,“ vypráví Luboš a dodává, že když se jim připomínal, říkali, že vytvářejí pozici. Poslední kontakt však byl citelně odměřený, zkrátka místo pro něj najednou nebylo.

Konec dobrý? Uvidí se

Po dvou a půl letech od absolvování vysoké školy Luboš práci konečně získal. Pracuje jako technolog výroby v německé společnosti, která se zabývá systémovou technikou, distribucí kabelů a konektorů a zakládá si na tom, že nikoho nediskriminuje. Vybrali ho pomocí výběrového řízení, kde splňoval všechny požadavky. V práci je spokojený, firma mu poskytla jazykové kurzy, učí se německy a začne chodit i na angličtinu.

Jak žili, když byl Luboš bez práce? Těžce. Měli Evin sirotčí důchod, příležitostné příjmy z brigád a potom Evinu mzdu, Luboš na podporu nárok neměl. „Zkoušeli jsme také nějaké přídavky, když jsme na tom v jednu chvíli byli opravdu špatně, ale nedostali jsme nic. Takže rčení, že cikán dostane na sociálce vše, není zas tak pravdivé. Můj muž nedostal ani korunu,“ vysvětluje manželka.

Mladí manželé nyní žijí v pronájmu a rádi by měli časem vlastní bydlení. Ale to samozřejmě záleží na tom, zda budou mít stálou práci. Děti si prý zatím dovolit nemohou.