Perla dospívá ve slumu na východě Slovenska, Jenica na chudém předměstí Paříže. Jenica má větší motivaci i štěstí, jde si za svým snem dostat se z bezvýchodnosti života ve vyloučené romské komunitě. Perla v něm naopak zůstává. Která z nich je šťastnější? „To je otázka mého filmu. Byla bych ráda, kdyby si ji položil každý divák sám,“ říká režisérka Rozálie Kohoutová, která o obou dívkách natočila dokument.

Film je o kontrastu životních cest dvou romských vrstevnic - na jedné straně dívka Jenica, jejíž rodina emigrovala z Rumunska do západní Evropy, na druhé straně její vrstevnice Perla ze slovenské osady, která se i přes jistý tlak okolí rozhodne přidržet jistot velké rodiny. Byl to od začátku záměr, nebo jste se na toto téma zaměřila až během natáčení?

Zpočátku se zdálo, že obě dívky chtějí, zjednodušeně řečeno, “něco dokázat”. To byl jeden z důvodů, proč jsem si je vybrala: v rámci pěveckého souboru Kesaj čhave obě vynikaly svou aktivitou. Jak se ukázalo, v případě Perly došlo k vývoji, který jsem nepředpokládala. Svou motivaci s ní natáčet jsem zakládala na jejích snech a touhách po nějaké změně. S blížící se pubertou šly Perliny původní plány na studium trochu stranou. U Jenici jsem byla vývojem situace naopak velmi příjemně překvapená. Původně šlo tedy spíš o paralelu než o kontrast, ten se více odráží ve společenském prostředí, dejme tomu východu versus západu. Na jedné straně velké multikulturní město, na druhé romská vesnice, kde se stýkají jen Romové a “gádžové”.

Spolu s tím, jak Jenica stoupá na pomyslném společenském žebříčku, sama přejímá hodnotící model (vůči životnímu stylu rodičů, ale také např. vůči afroamerické menšině z ulice). Bylo to pro vás během natáčení téma?

Jenicu jsem nijak nekonfrontovala - v žádném ze svých filmů se obvykle do konfrontací nepouštím. Přišlo mi to jako přirozený důsledek vlivu prostředí, ve kterém se Jenica nachází. Jistým způsobem se jí rozpadá identita - a identitu si vždy konstruujeme pomocí vymezování vůči někomu jinému. Rozhodně si nemyslím, že Romové, přestože jsou často oběťmi rasismu, nemohou znaky rasismu jevit sami. Že se také oni mohou vymezovat vůči pro ně neznámým entitám. Zrovna v případě Jenici je takového vymezení potřeba - svou identitu si dosti pracně hledala. Souvisejí s tím i její příběhy o tom, jak se ve Francii označovala třeba za Španělku, jindy zase chtěla konvertovat k islámu a podobně. Její poznámku o “špinavém černochovi” jsem tedy ve filmu nechala záměrně. Potřebu Jenicu konfrontovat jsem ale neměla.

Nešlo mi primárně o konfrontaci v rámci filmu - zajímalo mě spíš, zda to bylo téma pro vás dvě soukromě - zda si je sama Jenica vědoma, že paušalizuje?

Domnívám se, že Francie je vcelku tolerantní a mulitikulturní společnost (a snad tomu tak zůstane i po událostech kolem časopisu Charlie Hebdo) a barva pleti a náboženské vyznání nehraje co se společenského žebříčku týče zásadní roli. Sama Jenica musí vnímat, že na nich vlastně nezáleží. Na gymnáziu si prošla etapou, kdy jí přišlo zvláštní, že je ve třídě jediná Romka, svému okolí tvrdila, že je ze severní Afriky, což v tamní společnosti také neplatí zrovna za privilegium. Teď, v momentě, kdy si je jistější sama sebou, pracuje v kadeřnictví atd., se už nebojí říkat, že je Romka. Naopak je na to svým způsobem hrdá.

Jenica vystupuje jako typická žena v procesu emancipace. Myslí zejména na kariéru, snaží se mít svůj život plně pod kontrolou, vzdoruje tradičním požadavkům rodiny, aby se vdala a podobně. Vyrostla přitom ve velice nuzných poměrech. Který moment byl pro ni podle vás v tomto ohledu rozhodující?

 

Jenicina rodina byla v Rumunsku v bezvýchodné situaci, bez šance se pracovně uplatnit. Rozhodla se tedy emigrovat. Nejprve přežívala nelegálně v chatrčích či squatech na předměstí, živila se žebrotou. Když ji chytila francouzská policie, byla odkázána na ulici. U Jenici hrál důležitou roli fakt, že je nejmladší dcerou. Její rodiče, jejichž výdělky částečně plynuly z tradičního provdávání nevěst, Jenicu ke svatbě tolik nenutili, vzhledem k tomu, že už měli pár provdaných dcer. Na rozdíl od svých hodně tradičních sester se Jenica přestěhovala do Francie poměrně brzy, ve svých 8 letech. Má tudíž francouzské školy. Pro proces její emancipace jsou toto poměrně významné momenty. Zdaleka nejdůležitější pro ni ale bylo, že jako jedna z mála ve škole vydržela a dokončila ji. Sama tvrdí, že ji motivovali zejména ostatní Francouzi, které denně potkávala a jimž se chtěla připodobnit. Je to výrazně inteligentní žena, snadno se učí, má vysokou sociální inteligenci. Navíc měla štěstí. Potkala dobré lidi, kteří ji v zásadních životních momentech podpořili. Podle mě šlo tedy o souhru všech těchto okolností.

 

Jak vnímáte roli souboru Kesaj čhave v životě obou dívek? Jako katalyzátor, příležitost se nějak uplatnit, projevit, nástroj budování vědomí vlastní hodnoty...?

V případě Jenici to tak myslím není, u Perly naopak nepochybně - soubor sehrál velmi významnou roli v osudu celé její rodiny. Její starší bratr Duško si díky němu významně zlepšil životní úroveň, odcestoval do Francie, našel si práci. Když byly děti mladší, jezdili s nimi na zájezdy také jejich rodiče, takže účast v souboru se na životě rodiny projevila i z finančního hlediska.

Do jaké míry může být Perlina nízká vůle se dál vzdělávat důsledkem komplexní segregace - života v osadě za městem, oddělené “romské třídy”? Myslíte si, že právě skutečnost, že Jenica byla ve Francii od začátku součástí širší multietnické společnosti, ji mohla motivovat k jejímu rozhodnutí pro příklon k individuálnímu sebeprosazení?

Odpověď je vlastně obsažená už v otázce. Myslím si, že Jenica kolem sebe viděla příklady lidí, kterým se něco podařilo vlastním úsilím. Perla kolem sebe vidí pouze příklady úřednických majitelů zelených vil s bazénem, což je pro ni naprosto abstraktní - zdroj takového majetku nedohlédne. Pak ovšem vidí také případy některých příbuzných, kteří třeba dokončili kuchařskou školu, a o práci přesto nezavadí. Jde o jasný demotivační signál pro děti: byť by se snažily sebelépe, nakonec z toho stejně nic není...

Ve filmu zazní domněnka, že pakliže je člověk Rom, ani “diplomy” jej nezachrání před sociální exkluzí a pracovním neúspěchem. Má vůbec cenu, a je samo o sobě hodnotou, se pokoušet prorazit v rámci a´priorně nepřátelsky naladěné společnosti? Ani ve Francii přece nejsou romští či jiní imigranti vítáni zrovna s otevřenou náručí...

Východní Slovensko je obecně problematické. Jednak zde existuje hluboce zakořeněný rasismus, který jde ruku v ruce se zhoršující se sociální situací všech obyvatel regionu, bez ohledu na barvu pleti. Lidé odtamtud utíkají, protože nemůžou sehnat práci. Po pádu komunismu zde ohromně vzrostla romská populace a pracovní místa jednoduše nejsou, nebo jde o práci hraničící s vykořisťováním - 15hodinové směny u pásu s minimálním platem. I o takové místo jsou ale třeba tři zájemci. Myslím, že to byla docentka Hübschmannová, kdo říkal, že v každém regionu se lidem nějak vede, přičemž Romové se mají vždycky ještě o něco hůř. Což je přesně případ východního Slovenska. K Francii je pak zajímavé podotknout, že někteří levicoví intelektuálové žijící v 5. obvodu v bytech s velkými knihovnami proti přistěhovalcům-Romům z východní Evropy nic nemají. K velkým napětím dochází zejména na předměstích Paříže, kde je situace o poznání horší. Napětí pak vzniká často interetnicky, mezi jednotlivými skupinami potomků přistěhovalců.

Slovenský slum a pařížské předměstí. Dají se obě místa porovnat?

Paříž je velký pojem - jen Île-de-France má více obyvatel než celé Slovensko. Pakliže vezmu v potaz například mnohé Romy žijící v Bratislavě nebo v Košicích, mnohdy rozhodně nepatří mezi sociálně vyloučené případy, nečelí žádným zásadním animozitám. Srovnávat to je ale hrozně těžké, protože region Île-de-France, kde se Jenica pohybuje, je obrovský, a oproti východnímu Slovensku nabízí mnohem více možností. Pokud bychom to tedy porovnávali geopoliticky, museli bychom s ním nejspíš srovnat celé Slovensko. Jsem přesvědčená, že kdyby Perla měla stejnou motivaci a štěstí jako Jenica, rozhodně by nezůstala v Kežmaroku. Neznám žádný případ, kdy by někdo vystudoval a vrátil se zpátky do osady. Co by tam také dělal - práce tam skutečně není. Mnohokrát jsem sama sobě i oběma dívkám pokládala otázku, která z nich bude vlastně ve výsledku šťastnější. Jestli je materiální zázemí skutečně onou kýženou hodnotou. Perla si je vědoma své velké rodiny, toho, kam patří, v důsledku tak tedy možná podléhá menším vnitřním dilematům. Je šťastnější nebo ne? To je otázka mého filmu. Byla bych ráda, kdyby si ji položil každý divák sám.

Adéla Gálová

Článek vyšel ve spolupráci s festivalem Jeden svět.