Stačí na počátku několik vět oznamovacích. Prvním známým Romem, neboli Cikánem, který nastoupil za fotbalovou reprezentaci své země, byl Angličan Rab Howell. Malý střední záložník Sheffieldu United (tělesná výška 165 cm, váha 57 kg) oblékl poprvé slavný dres se třemi lvy 9. března 1895 v utkání Anglie – Skotsko, které se hrálo v Derby. Byl to výtečný debut. Angličané vyhráli 9:0 a Howell dal gól. Vždy se hlásil k tomu, že je Rom. Mimochodem - první hráč černé pleti nastoupil za anglický národní tým až o 83 let později (byl jím Viv Anderson v roce 1978). Snad správně cítíte ten podtón... Mnoho jiných vynikajících fotbalistů, současných, se zcela bez zábran k romskému původu hlásí, i když je k tomu nic nenutí. Christo Stoičkov, Gheorghe Hagi, Andrea Pirlo, Ricardo Quaresma a další – to všechno jsou Romové.

Magazín HATTRICK v roce 2012 nastavil trend, že se bude věnovat v každém čísle kauzám, kontroverzním tématům a ožehavým otázkám, do nichž se často jiným médiím nechce, případně se jich dotýkají jen povrchně. Chceme-li či nechceme, v Čechách je tzv. romská otázka tématem dokonce velmi výbušným. A pokud jde o fotbal – pak si troufám tvrdit, že v něm mají Romové obrovský potenciál. Možná stejný jako v muzice, v níž vynikají celosvětově nejvíce. I fotbal má k tomu co říct.

Viděl jsem mnoho malých Romů ve věku 10 až 13 let – a totéž říkají mí kamarádi, kteří trénují mládež dlouhá léta - co měli talent jako Cristiano Ronaldo. Ale už téměř nikdo z nich se neobjevil v nějakém dorostu. Buď na ně rodiče dostatečně nedbali, nebo naopak se starali až příliš – ale hlavně o trenéry a funkcionáře a tlačili na ně přespříliš, do všeho mluvili, stěžovali si. A to prostě ve fotbale nejde, je to týmový sport. Takových talentů se trenéři raději zbavovali.

Zatímco v muzice stačí hrát, hrát a hrát, sedět na zadku či stát, vždy je blízko k bohémství, k penězům a k malé slávě, tak ve fotbale musí tvrdě pracovat a uplatnit na sobě sebedisciplínu, životosprávu, vidět velký cíl. Také myslet na to, jak je na tom člověk v kabině. A někdo na to také musí trochu dohlédnout. Až potom přijdou peníze. A to obvykle daleko větší než v muzice. A mnohem větší sláva. Potom je i o něco snazší se hlásit k romské národnosti.

Güiza, Quaresma, Pirlo, Cantona...

Portugalský reprezentant Ricardo Andrade Quaresma se nikdy netajil tím, že je Rom. Dokonce má přezdívku Gipsy. Nyní hraje za dubajský Al Ahly, vystřídal dresy FC Barcelona, FC Porto, Interu Milán, Chelsea a Besiktasu Istanbul, za národní tým odehrál 35 zápasů a dal tři góly. Na EURO 2008 vstřelil jeden i do sítě ČR.

Úplně stejně řeší svůj původ i Španěl Dani Güiza, který pomohl na EURO 2008 své zemi ke konečnému vítězství dvěma góly. Nyní hraje za turecký Fenerbahce, předtím kopal za Mallorku, Huelvu, Barcelonu, Murcii a Getafe.

Ital Andrea Pirlo je špílmachrem Juventusu Turín, „squadry azzurry“, je mistrem světa z roku 2006, stříbrný z MS 2012, dvojnásobným vítězem Ligy mistrů s AC Milán, blíží se ke stovce reprezentačních startů. Nebojí se říci, že náleží k cikánskému etniku Roma a Sinti.

Hvězda francouzské reprezentace Eric Cantona (už je v „důchodu“, je mu 46 let), miláček příznivců Auxerre, Marseille, Bordeaux, Montpellieru, Nimes, Leedsu United, ale především Manchesteru United, v němž se stal legendou, také nemá problém říci, že je Manouche, čili francouzský Rom. Po skončení fotbalové kariéry se stal hercem, má za sebou téměř 20 filmových rolí včetně hlavních, s těmi televizními včetně dokumentů a seriálů se výčet jeho rolí blíží k šedesátce.

Bulharská legenda Christo Stoičkov (47), držitel evropského Zlatého míče 1994, bombarďák CSKA Sofia, FC Barcelona, Parmy, All Nasr, Kashiwa Reysol nebo Chicago Fire, trenér reprezentace Bulharska (2004 – 2007), se také za svůj původ nestydí. Stejně jako Rumun Gheorghe Hagi, „Karpatský Maradona“, trojnásobný účastník MS a EURO, který zářil v reprezentaci (124 zápasů, 35 branek), v dresech Steaua Bukurešť, Realu Madrid, Brescie, FC Barcelona nebo Galatasaray Istanbul a pak se uplatnil jako trenér včetně pozice u národního týmu.

Výčet slavných Romů ve světovém fotbale je obrovský.

Král Gabčo

Josefu Gabčovi z Neratovic bylo letos 40 let. Stejně jako Janu Kollerovi, nejslavnějšímu útočníkovi v historii české reprezentace. Gabčo ještě hraje I. B třídu za „béčko“ Mělníka, ale kdyby se svým talentem a životem nakládal lépe, tak by měl v Čechách honosnou vilu, apartmá v Monaku a chatu v Arlbergu, byt na Floridě, jachtu v Cannes, v garážích by přepočítával mercedesy a porsche, měl by vyděláno nadosmrti. Mohl vydělat stovky milionů korun, kdyby měl rozum.

Byť to někomu připadne jako absurdní názor, ale mohl hrát s Kollerem v útoku reprezentace deset let a oblékat dresy evropských velkoklubů. S Kollerem ho nelze srovnávat kvůli Dinově naprosto specifickým parametrům a ojedinělému hernímu stylu. Ale Gabčo byl typickým koncovým útočníkem s talentem, jaký tu nebyl od dob Přády nebo R. Kučery. „Šutér“ a „durchšlok“, klasická desítka, řečeno slovy těch, kteří viděli několik generací talentů a chodili kvůli němu na tréninky dorostu Bohemians a juniorky.

Měl výbornou urostlou postavu, sílu, souboje jeden na jednoho vyhrával se zdviženou bradou, střílel oběma nohama i hlavou, razance jeho střel byla naprosto nevídaná. Byl mimořádně rychlý. Dával hodně branek, ale nikoliv v I. lize.

Stále se točil mezi Neratovicemi a blízkým okolím, jeho nejvzdálenější destinací byla Chrudim. Zkoušel to v dorostu Bohemians, v České Lípě, v Blšanech, Xaverově, v Čížové, Hoříně, Ovčárech, většinou ho trenéři poslali zpět do Neratovic.

Proč? Byl to problémový hráč. Byl sice všude populární a v Neratovicích byl takřka celebritou, jenže bez disciplíny mimo hřiště. Pro Romy byl bůh, pro fanoušky král, jenže absentoval často na trénincích, měl raději alkohol než vodu, raději vepřové než kuřecí, táhlo ho to k hracím automatům, do party, měl spotřebu jako Boeing, půjčoval si peníze a dělal dluhy, spekuloval s přestupy a vymýšlel „boudy“, odseděl si i tři a půl roku ve vězení.

Nikdo ho nedokázal zkrotit a přesvědčit, že si šlape po budoucnosti, sám to pochopil až když bylo pozdě. Teď se snaží svůj promarněný talent alespoň morálně ospravedlnit zvýšeným dohledem nad svým devatenáctiletým synem, jenž má velké předpoklady a uplatňuje je v divizním týmu Neratovic. Kdyby si všechno srovnal v hlavě ve dvaceti, tak by hrál nejvyšší soutěž, čekalo by ho zahraniční angažmá, reprezentační dres. Byl téměř ve všech parametrech výrazně lepší než o deset let později Milan Baroš, jehož různé encyklopedické zdroje řadí mezi fotbalisty romské národnosti, stejně jako Pirla, Hagiho, Quaresmu, Srby Savičeviče, Sinišu Mihajloviče, nebo Švéda Zlatana Ibrahimoviče a další. Baroš se však na toto téma nevyjadřuje a je nutné to respektovat.

Gabčo byl oproti Barošovi urostlejší, obounohý, lépe technicky vybavený, byl silnější ve hře hlavou a zejména v tvrdosti střelby ze všech vzdáleností levou i pravou. Museli byste ho vidět ve dvaceti.

„Bohužel jsem si dělal, co jsem chtěl, na žádné rady jsem nedbal. Kdybych měl tehdy dnešní rozum, tak bych možná hrál za AC Milán. Říkali o mně, že jsem fotbalistou s darem od pánaboha. Změnil jsem se, ale pozdě. Proto dneska svého kluka držím zkrátka, aby nedělal blbosti, “ přiznává dnes Josef Gabčo senior, jenž svůj cikánský původ nikdy nezastíral.

Odbočka

Špičkoví fotbalisté romského původu by dali dohromady několik elitních světových jedenáctek v současnosti i v minulosti. Reprezentační tým však mít nemohou, i když Romů je v Evropě zhruba 10 milionů. Spíše více. Je jich více než Švýcarů, Rakušanů, Chorvatů, Slovinců, Albánců, Černohorců atd., o Andoře, San Marinu, Lucembursku, Lichtenštejsku ani nemluvě. Protože nikdy neměli svůj stát a společné území.

V této hypotetické reprezentaci by však nebyli žádní hráči s českým pasem. Nikoliv proto, že by talentů z toho etnika byl u nás nedostatek. Ale do špičky hlavně nedorůstají, nebo se většinou ke svému původu nehlásí.

Příčina je velmi prostá. V ČR se příčiny romského problému hledají v cikánech samotných, ale problém je ve státní administrativě a chybném politickém řešení. Postup, že pro Roma je určena v dětství zvláštní základní škola a potom pro něj nebude práce, bude žít se sociálních dávek a chyba bude na jeho straně, protože je nevzdělaný a nekvalifikovaný, je postavený na hlavu. Dělá z nich ublížené a oportunistické občany druhého řádu. Jejich národní hrdost je zdegenerována na sociální úroveň. Na hranu přežití. Tím vzniká jeden začarovaný kruh.

Vzdělaní a úspěšní Romové raději sedí v ústraní, možno-li, tak se ke svému původu nehlásí, nebaží po svém zviditelnění. Cikáni jim nadávají, že se z nich vlastně stali „gádžové“ (bílí). Bílá komunita je příliš neakceptuje, přitom romská je vyvrhuje, tím vzniká druhý začarovaný kruh.

Například bývalý klíčový boss zaniknuvší ROI (Romská občanská iniciativa) JUDr. Emil Ščuka dnes vlastní síť středních škol, z nichž odešlo s maturitními diplomy několik tisíc romských studentů. Je šéfem mezinárodní hudební konzervatoře, na níž studují i „gádžové“ z celého světa. Avšak publicitě svých projektů se brání za každou cenu. Dalších příkladů je celá řada.

Česká republika je v tomto směru v Evropě výjimečná.

Významní Romové mimo fotbal

Patrně v Čechách málokdo ví, že je u nás 250 až 300 tisíc Romů, o něco více je jich ve Francii, více než dvojnásobek je ve Španělsku, více či méně po půl milionech jich žije na Slovensku, v Rumunsku, v Turecku, v Maďarsku, v Srbsku, až 800 tisíc v Bulharsku atd. To jsou čísla, která by měli přinejmenším zvažovat politici už z hlediska množství voličů. V Čechách jsou Romové deklasovanou skupinou, ale mají sílu zhruba 3,5% voličů (pokud k volbám přijdou). To může rozhodnout volby, ale to se u nás jaksi nebere. V USA se tento „objem“ považuje za přímo rozhodující.

Tato národnostní komunita však obecně rozhodně neusiluje o to, aby patřila mezi nepodstatné. Jen v Čechách je všechno naopak, u nás je to „jen“ problém.

V šestačtyřicetimiliónovém Španělsku je voličská síla Romů pod 2%, ale tamní politici to berou vážněji. Juan de Dios Ramírez Heredia byl v letech 1994 – 99 prvním Romem, který byl zvolen členem Evropského parlamentu. Pak založil Unión Romaní, což je ve Španělsku vlivná politická síla.

V desetimilionovém Maďarsku mají Romové volební sílu zhruba 4%. První ženskou romskou členkou Evropského parlamentu v historii se stala Viktória Bernáthné Mohácsi, druhou Lívia Járóka.

Romové v Čechách kolikrát ani nevědí, kolik etnických větví romský národ vlastně má. Od Chebu na východ a z evropského jihu na sever od Řecka až po severní Rusko na poloostrově Kola jsou to Romové. V Dánsku, Německu, Švýcarsku a na severu Itálie jsou to Sinti, v jižní části Itálie Romové. V Norsku jsou to Romanisael, ve Švédsku a Finsku finští Kalové („černí“ Kalové). Ve Francii Manouche. Na jihu Francie, ve Španělsku a v Portugalsku jsou to Iberijští Kalové. Ve Velké Británii Velští Kalové a Romanichelové.

Slavný komik Charles Chaplin byl z poloviny Romanichel. Stejně jako dvojnásobný anglický držitel Oscara za filmovou roli Angličan Michael Caine (1986 a 1999). Byť byl blonďákem. Slavný britský herec Bob Hoskins se hlásí k Sinti.

V původu Elvise Presleyho, největší světové hvězdy rokenrolu, se mísí původ skotsko-irský, indiánský, a francouzsko-cikánský z etnik Sinti, „Black Dutch“, Chicanere a Melingeous. Z náboženského hlediska se přidává i původ židovský. Buď jak buď, nejúspěšnější borec v historii pop-music, který prodal přes miliardu nosičů, má také cikánskou krev.

Podstatná je jedna věc – přiznaný cikánský původ mnoha významných světových osobností není v kategorii výjimek, ale patří ke standardním genealogickým údajům včetně oblasti výjimečných celebrit. Stejně jako že je někdo zcela či zčásti Čech, Němec, Francouz, Švéd, Ital, Řek atd., ale i Indián, Kreol, Mestic nebo Eskymák. Čeští Romové jsou buď vůči státu agresivní a nebo se za svůj původ stydí. To není v pořádku.

Zpola cikánský původ měli např. Dán Schack August Steenberg Krogh, držitel Nobelovy ceny za medicínu v roce 1920, lékař a zoofyziolog, brazilští prezidenti Washington Luís Perreira di Souza (1926-30), jenž se hlásil se k etniku Calon Gypsies, nebo Juscelino Kubitschek de Oliveira (1956 - 1961), jehož matka byla Romka a dědečkem byl český Rom Jan Kubíček z Třeboně.

Slavný americký filmový herec Yul Brynner, držitel Oscara, byl po matce zpola ruským Romem (narodil se ve Vladivostoku jako Julij Borisovič Briner). V roce 1977 byl jmenován čestným prezidentem Mezinárodní romské unie, v níž setrval do své smrti v roce 1985 ve věku 65 let.

Kromě plejády světových muzikantů – především hráčů na strunné nástroje – zpěváků, spisovatelů, politiků, historiků, umělců, novinářů či objevitelů (zejména v anglických službách) - shledávají dějiny romského etnika i velmi kuriózní záznamy. Například cikánka Cécilia María Sara Isabel Ciganer-Albéniz (jejím otcem byl židovsko-moldavský Rom Aron Chouganov, jenž přijal jméno André Ciganer) byla pět měsíců první dámou Francie. Byla totiž manželkou francouzského prezidenta maďarského původu Nicolase Sarkozyho. Pak se s ní Sarkozy rozvedl a později si vzal světoznámou modelku a zpěvačku Carlu Bruni.

Několik jedenáctek

Vzato čistě fotbalově, tak Romové by vytvořili – vzato optikou posledních dvou desetiletí, v nichž se marketing, přestupové sumy a smluvní platy staly určujícími parametry špičkového fotbalového byznysu - několik jedenáctek, které by patřily do skupiny neporazitelných.

Čili pomineme „prehistorické“ případy, týkající se již zmíněného Raba (Rabbi) Howella, neboť „malý Gipsy“ byl prodán po 192 zápasech v dresu Sheffield United v roce 1898 do FC Liverpool za 200 liber a kariéru dohrál v Preston North End v roce 1903 ve 34 letech po zlomenině nohy.

V nejvyšších soutěžích Portugalska, Španělska, Francie, Itálie, Řecka, Bulharska, Rumunska, Turecka a dalších zemích působí stovky hráčů romského původu. Co je tedy v Čechách špatně?